Pavla Melková
Živá památka. Nová kniha editorky Pavly Melkové hledá cestu, jak zapojit památky do současného života

Proč jsou památky důležité pro člověka a společnost? Jak rozšířit pole termínu památka za hranici institucionálně chráněných objektů? Jak je zapojit do života? Odpovědi na tyto otázky hledá nová kniha Živá památka, editorky Pavly Melkové, která je druhým titulem vydávaným nakladatelství IPR Praha. Nabízí dialog mezi texty českých a slovenských autorů (Rostislav Švácha, Petr Hájek, Martina Mertová, Markéta Fantová, Norbert Schmidt a další) a texty Jorgeho Otero-Pailose, profesora Kolumbijské univerzity v New Yorku.

Kniha Živá památka vychází už 31. 5. 2022.

Zdroj: IPR Praha

Eseje o tom, jak zapojit památky do současného života

Název knihy – Živá památka – je vlastně protimluv. Protože památkou se obvykle stává dům, krajina či předmět, které nám připomínají cosi z minulosti, co už neexistuje – tedy není živé. Přesto je zároveň právě živost památky podmínkou, aby mohla splnit roli, pro kterou o ní chceme pečovat.

Památky totiž nechráníme pro ně samotné, ani kvůli chránění jako takovému, ale pro kulturní hodnoty, jichž jsou nositeli a které jsou důležité pro člověka a společnost. Mohli bychom tedy říct, že památky chráníme proto, aby zlepšovaly lidský život, současný i budoucí.

Kniha spojuje do dialogu texty Jorgeho Otero-Pailose, profesora a ředitele oboru památková péče na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, a texty přizvaných českých a slovenských autorů, mezi nimiž nejsou pouze architekti či odborníci na památkovou péči, ale také lidé z dalších kulturních oborů. Otero-Pailos zkoumá možnosti ochrany památek jako nové formy kulturní produkce. Rozevírá pole termínu památka za hranice institucionálně chráněných objektů a předmětů, stejně jako škálu nástrojů, jakými paměť zjevovat, a tedy i chránit.

Jorge Otero-Pailos je profesorem památkové péče na Kolumbijské univerzitě. Živá památka přináší první knižní vydání jeho textů u nás.

Zdroj: Jorge Otero-Pailos

Vybrané eseje Jorgeho Otero-Pailose nahlížejí na ochranu památek a péči o ně z mnoha úhlů, které rozšiřují jejich obvyklé chápání. Uvádějí nás stručně do způsobu, jak chápe experimentální památkovou péči, jejíž stejnojmenná platforma funguje pod jeho vedením na Graduate School of Architecture, Planning and Preservation na Kolumbijské univerzitě. V polemice s radikálním obratem k památkové péči Rema Koolhaase se zase zamýšlí nad tím, nakolik památková péče může být pro současné architekty únikem v situaci, kdy nová architektura obtížně hledá svou současnou identitu. A v eseji Atmosféra jako kulturní objekt, nás vybízí představit si, že i na zemskou atmosféru můžeme v určitém smyslu pohlížet jako na památku.

Ukázka z eseje Atmosféra jako kulturní objekt Jorgeho Otero-Pailose.

Zdroj: IPR Praha

V rozhovoru s Pavlou Melkovou Otero-Pailos spojuje ochranu památek s obecnou etikou péče. Říká: „Jedním z mnoha slov, jakými lidé na celém světě popisují vědomí, že budoucnost lidstva jakožto druhu závisí na naší schopnosti uchovat věci, které existovaly před námi, je péče. Jde o součást širší etiky uchovávání, jež patří k charakteristickým znakům 21. století a aspoň v teorii nahrazuje etiku kořistění, exploatace, která vládla století minulému – třebaže z praxe víme, že u vztahu k věcem a mezi lidmi navzájem exploatace vládnoucí formou zůstává. Uznáme-li, že se exploatace stává slepou uličkou, protože přináší víc škody než užitku, lidstvo se jako celek začne obracet k péči.“

Pavla Melková je praktikující architektkou, věnuje se také teorii, spisovatelské a výtvarné tvorbě či pedagogické činnosti.

Zdroj: Ester Havlová

Dialog textů o památkové péči

Texty českých a slovenských autorů jsou reakcí na témata a otázky, které Otero-Pailos ve svých úvahách předkládá, někdy reagují adresněji, jinde jsou pro ně spíše iniciační. Zkoumají možné uplatnění podobných přístupů a zkušeností ve specifikách zdejšího prostředí a doplňují o vlastní pohledy na problematiku, další postoje, náměty či příklady z praxe.

Přední český historik a teoretik architektury Rostislav Švácha ve svém eseji připomíná, že na rozdíl od tabuly rasy limituje architektovo chování v tabule pleně kontext. Není tedy ve svém rozhodování o formě a proporcích své budovy úplně svobodný. Na oplátku však může výsledek jeho práce těžit z nabídek tohoto omezení.

Ukázka z eseje Jak se správně chovat v „tabule pleně“? Rostislava Šváchy.

Zdroj: IPR Praha

Kurátorka současného umění Edith Jeřábková podobně jako Otero Pailos chápe jako klíčový pojem současnosti péči v komplexním smyslu slova, a zpochybňuje její zažité antropocentrické vnímání, stejně jako například objektifikaci a rasovou a biologickou determinaci památek, vedoucí k vytváření heteronormativního prostředí. V metaforické rovině, pod heslem „Houby zachraňte nás“, nabízí záchranu skrze tzv. „empatickou fungální architekturu“.

Architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy Norbert Schmidt na základě parafráze, že „dobrý dům by neměl být naplánován jen pro jednu jedinou slavnost“, rozvíjí úvahy o tom, proč by architektura měla být připravena vstřebat i jiné způsoby užívání, než pro které byla původně navržena, a na příkladech současných rekonstrukcí ukazuje, jak se o hledání a využití takového potenciálu můžeme snažit v současnosti.

Ukázka z textu Kolik prostorů se vejde na jedno místo? Norberta Schmidta.

Zdroj: IPR Praha

Architekt Petr Hájek uvažuje o roli emocí v tvorbě a vnímání architektury a připomíná, nakolik jsme při tom jako architekti, investoři, úředníci i veřejnost, vedeni pohnutkami strachu – stejně jako jsme jimi ovlivněni i v dalších oblastech života.

Architektka, akademička a spisovatelka Pavla Melková, která je zároveň autorkou konceptu i editorkou knihy, se ve svém eseji zamýšlí nad způsoby, jak zapojit staré domy do života. Zdůrazňuje, že vnímání ochrany památek a stejně tak přístup institucionální památkové péče, by měly reagovat na proměňující se paradigmata společnosti a jejího hodnotového systému, a na základě definování proměny současných hodnot navrhuje možné odpovídající nástroje takové památkové péče.

Ukázka z textu Zapojení památek do života Pavly Melkové.

Zdroj: IPR Praha

Umělecká ředitelka Pražského Quadriennale Markéta Fantová ukazuje potenciál site specific kulturních událostí v oživení historických objektů a připomíná, že jejich cílem by mělo být nikoli krátkodobé využití pouze pro svoje potřeby, ale především pomoc v dlouhodobé záchraně objektu a jeho navrácení do života společnosti.

Architekt Igor Machata nás seznamuje s metodou architektonické práce se stávajícími stavbami, tzv. Radikální ochranou, která byla formulována na půdě Katedry architektury Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a jejíž koncept hledá způsoby transformace struktur, nabízející příležitost pro přehodnocování konceptů ,stálosti‘ v rámci památkové péče“, stejně jako „posedlosti novou formou v architektuře“.

Památkářka a kurátorka umění Martina Mertová přináší stručný historický exkurz do historie tzv. „památkářské architektury“ v Čechách a přemýšlí o jejím vlivu na současný diskurz o ochraně památek, zejména v rovině souvisejících novotvarů a novostaveb.

Závěr knihy patří teoretičce umění Radce Schmelzové, která na příkladech kulturních projektů v oblasti bývalých kladenských hutí hledá zobecnitelné důvody a nástroje záchrany podobných industriálních objektů. „Nevím, proč se do mých snů a snění často vkrádá dívčí hlavička s kadeří připálenou sršící hvězdou, hlavička, která je ve znaku Poldiny huti…“ Tento kratičký kousek z textu Bohumila Hrabal ukazuje, proč tyto průmyslové pustiny a zavřené továrny člověka tolik fascinují. Je to odkaz, který se pomalu proměňuje, ale nemizí. Tato místa mají v sobě totiž jistou neústupnost, kterou nelze jen tak ignorovat.

O grafickou podobu publikace se postaral Robert V. Novák.

Zdroj: IPR Praha

související

Projděte si CAMP s audio průvodcem v aplikaci Bloomberg Connects. Stáhněte si ji zdarma.