Elektrizující centrum

Zářivě bílou budovu s modrými okny na předmostí Hlávkova mostu si nechaly postavit Elektrické podniky hlavního města Prahy hlavně jako své kanceláře, ale také jako reprezentativní sídlo s množstvím služeb pro veřejnost. Pražané sem chodili kupovat tramvajenky, mohli tu ale také zaplatit dluh za elektřinu, prohlédnout si a vybrat nejnovější elektrické spotřebiče, a dokonce ve zdejších lázních absolvovat elektroléčbu či bahenní koupel.

Elektrické podniky, vlastněné pražskou obcí, se totiž dělily na dvě samostatné části. Tu známější, dopravní, která provozovala elektrickou dráhu (tramvaje) a trolejbusy, si spojujeme se zmíněným palácem na Vltavské především, protože zůstal sídlem pražského dopravního podniku až do 90. let. Původně tu však měla domov i druhá polovina Elektrických podniků hlavního města, a to její elektrárenská část, ze které se vyvinula dnešní společnost PRE. Starala se o výrobu elektřiny a spravovala i budovala přenosovou síť, kterou bylo potřeba v době první republiky velmi rychle rozvíjet.

Zázrak techniky

Ústřední budova Elektrických podniků, jak zněl její celý název, se slavnostně otevřela 7. března 1935 při příležitosti 85. narozenin prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Pro Pražany to byla skutečně velkolepá událost. K otevření vyšla i samostatná brožura Václava Běšínského, která popisuje veškeré technické vymoženosti a zařízení pro zaměstnance:

„Aby obecenstvu byla poskytnuta příležitost celou budovu si i uvnitř prohlédnouti, byla v uvedený den po prvé ve všech svých částech veřejně přístupna. Veřejnost projevila skutečně velký zájem, neboť náš nový stánek práce navštívilo během odpoledne více než 10.000 osob. Obecenstvo procházelo nejdříve rozsáhlými propagačními místnostmi, prodejnou, cejchovnou a opravnou elektroměrů a strojovnou s úpravnou vzduchu se zimotvory pro jeho chlazení… Živému zájmu těšila se účelně zařízená knihovna a čítárna pro zaměstnance EP v V. patře a vkusně upravené rekreační místnosti, s úplně elektrizovanou kuchyní a bufetem v VI. patře.“ Už z krátkého úryvku je vidět, že budova byla opravdu výjimečně vybavená. I v původním nezměněném stavu by snesla srovnání s dnešními kancelářemi podle nejnovějších trendů, a to nejen díky rozsáhlým relaxačním zónám. Aby úředníky nerušil hluk z rušných ulic, veškeré prostory byly odvětrávány složitou vzduchotechnikou, která v zimě dokázala vytápět, v létě ochlazovat. Stavba patřila k největším v celé Evropě s moderní klimatizací, části systému americké firmy Carrier, vynálezce klimatizace, se zachovaly dodnes.

Unikátní byla také už zmiňovaná kuchyň, která disponovala ve 30. letech nevídaným zařízením jako elektrickou myčkou nádobí, strojem na výrobu zmrzliny, kávovarem či elektricky vytápěným výdejovým stolem. Celá budova se mohla chlubit nejmodernějším osvětlením, na mnoha místech pomocí dlouhých wolframových trubic, které jen zdůraznily elegantní a pokrokovou architekturu. K dispozici bylo celkem 18 výtahů včetně jednoho s nosností 10 tun, který svážel nákladní automobily do skladů a strojoven v podzemí. A úředníci elektrárenského oddělení mohli využívat i mechanické transportéry spisů.

Od bílé k černé

Elektrické podniky hlavního města Prahy vznikly 1. září 1897, původně výhradně jako provozovatel elektrické dráhy. Jak se ale začaly věnovat i výrobě a distribuci elektřiny pro firmy a domácnosti, která se využívala stále více, rychle stoupal počet jejich zaměstnanců. Brzy se kanceláře nacházely po celé Praze, což bylo velmi nepraktické, proto se rozhodlo o vybudování nového velkého sídla.

V architektonické soutěži v roce 1926 zvítězili mladí architekti Adolf Benš a Josef Kříž, kteří navrhli nebývale lehkou budovu ze skla, betonu a oceli. Elektrické podniky chtěly svým novým sídlem propagovat elektřinu, mělo být symbolem pokroku a moderní doby. Idyla po otevření v březnu 1935 ale nevydržela dlouho. Zlatého hřebu se budova dočkala v roce 1938, kdy její vchod ozdobily monumentální bronzové sochy Elektřina a Doprava. Ty ale hned o rok později zabavili němečtí okupanti.

Válečné útrapy pro Elektrické podniky neskončily ztrátou soch. Aby se budova nestala terčem náletů, byla její neposkvrněná fasáda přetřena tmavou barvou. Tu se už nikdy nepodařilo dokonale vyčistit a líh, který se k čištění používal, navíc poškodil keramický obklad. Po válce se pak Elektrické podniky rozdělily na elektrárenskou a dopravní část, Dopravní podniky zůstaly ve starém sídle, to ale připadlo do vlastnictví původní elektrárenské části. Budova v těchto složitých vztazích procházela minimální údržbou a nic se nezlepšilo ani po revoluci, kdy se transformovaný Dopravní podnik přestěhoval do nového sídla ve Vysočanech. V 80. letech navíc velmi utrpělo okolí budovy, kde vznikla dálniční křižovatka se složitou sítí podchodů a zčásti se zahloubila přilehlá tramvajová trať.

Od elektřiny k reklamě

Dávný klenot funkcionalismu postupně chátral a v roce 2018, kdy začala jeho rekonstrukce, už byla slavná minulost velmi skrytá. Na druhou stranu se zachovalo mnoho původních prvků, které stačilo pouze důkladně opravit, případně vyrobit repliky. Znovu se rozjely páternostery, pásová ocelová okna opět září jasným modrým nátěrem, opravily se sklobetonové klenby, fasáda se zaskvěla zářivou bělobou. Více o rekonstrukci se můžete dozvědět ve videu Národního památkového ústavu.

Hlavním nájemcem se stala skupina WPP, která do znovuzrozené budovy sestěhovala své mediální, reklamní a PR agentury. Zaměstnanci jsou si tak blíže, stejně, jako se v roce 1935 konečně setkali pod jednou střechou všichni pracovníci Elektrických podniků. A samotná rekonstrukce předznamenala velké změny na Vltavské, kde do pár let zmizí i násilně vestavěná mimoúrovňová křížení a velkolepá budova Elektrických podniků opět vynikne v plné kráse ze všech stran.